fbpx

Mé odpoledne s chlípným dědečkem #04

Ve chvíli, kdy na nás útočí nebezpečný kávový fašista Espresso Tóñi, mi děd vysvětluje, jak je důležité v životě vyhrávat.

Restaurační desperát Espresso Tóñi na nás valí svou gastro šarádu.

Díl #01 tady.

Díl #02 tady.

Díl #03 tady.

MOCNÝ HULIHLAD

Děd se ještě jednou mlsně ohlédl za krasavicemi u řeky a pak už jsme pokračovali směrem k městu.

Zastavil jsem se, abych si zavázal tkaničku. Zaměstnán svou obuví jsem si periferním viděním povšiml, jak sebou děd nespokojeně vrtí a potahuje si bradku: „Nezdržuj, juniore!“

„Co je dědo? Seš v pořádku?“

„Jasně, že jsem v pořádku.“ odsekl. „Akorát mnou zmítá strašnej hulihlad a kofeinovej absťák! Jdeme!“ zavelel a nasadil ostré tempo, až jsem ho musel doběhnout.

Když jsme vstoupili do vísky, dědova nervozita se ještě vystupňovala. Všechny podniky, co obklopovaly hlavní cestu vedoucí ke hradu, totiž byly totiž narvané k prasknutí jak vevnitř, tak na svých předzahrádkách.  Děd častoval nevraživým pohledem davy vypasených turistů ládujících se hamburgery, palačinkami a zmrzlinou, a přitom marně vyhlížel jediný volný stůl.

ESPRESSO TÓÑI

I mnou začal mezitím lomcovat mocný hulihlad a rovněž jsem pocítil nastupující frustraci, když tu se před námi jako spásný gastro přístav zjevil podnik, jehož zahrádka jako zázrakem zela prázdnotou. Krčil se mezi ostatními podniky v malém domku se zářivě bleděmodrou fasádou. Z celkem asi čtyř stolků s bílými slunečníky byl obsazen pouze jeden. Seděl u něj člověk s dlouhými světlými vlasy a nápadně hubenou postavou. Se soustředěným výrazem četl knihu, nohu měl položenou přes nohu a v rychlém tempu kmital ve vzduchu špinavým chodidlem.

Děd se zastavil a skeptickým pohledem sjel nejdříve hosta – čtenáře a pak i vývěsní štít podniku, na němž se skvělo „Espresso Tóñi“. Pak pokrčil rameny a zahlásil: „Nic nám nezbejvá. Jdeme!“

BARISTA TÓÑI

Posadili jsme se a čekali na obsluhu. Uplynula minuta, dvě, děda už se zvedl, aby si došel objednat dovnitř podniku, když v tu chvíli vyšel ze dveří číšník. Místo toho, aby se věnoval nám, držel u ucha telefon a vřeštěl do něj angličtinou s podivně akcentovaným britským přízvukem, který mi s každým vysloveným slovem připadal nepříjemnější: „Tak to tedy ne, takzvanou tureckou kávu ve svém podniku zásadně nepřipravuji. Ano, já vím, že jste mi sem pozvali celou skupinu turistů, ale měli jste jim vysvětlit, že tureckou kávu jim kvůli své profesionální hrdosti nikdy nepřipravím!“ s posledním slovem jeho projev postupně přecházel v hysterické vřeštění: „a pokud se mnou chcete přerušit spolupráci, předám to svému právníkovi!“ vypískl a típl hovor.

Křečovitě se chytil plotu a vydýchával svůj hysterický záchvat. Teatrálním gestem si pak prohrábl vlasy, co mu ulpěly na zpoceném čele, otočil se na patě a přitančil k našemu stolu.

„Zdravím vás,“ pokusil se na svém obtloustlém obličeji vykouzlit úsměv, ale výsledek vypadal spíš jako nepřirozený škleb. „Já jsem Tóñi, nejlepší barista ve městě. Co si dáte?“

„Máte dobrý kafe?“ otázal se ho důchodce zkoumavě.

„No, samozřejmě,“ čepýřil se Tóñi, „jsem nejlepší barista ve městě. Doporučuju vám vyzkoušet moji specialitu espresso tóňik.“

„Tak jo, dáme si ty vaše dvě pressa.“ opáčil děd. „Pořádně silný!“

„Dvě ESpressa tónik,“ Tóñi loupl po seniorovi očima zpod obrouček svých tlustých brýlí a zdůraznil první slabiku názvu kávového nápoje. Z kapsy své zástěry vytáhl notýsek a tužku a s výrazem kávového šprta začal zapisovat objednávku.   

„A máte něco k jídlu?“ zeptal jsem se.

Tóñi se s otráveným výrazem došoural k sousednímu stolu, sebral menu, co na něm leželo a plácl ho přede mě. Pak se beze slova otočil a vyrazil zpět do nitra svého baristického království.  Normálně chlapským zadkům věnuju pramálo pozornosti, ale jak jsem se po něm ohlédl, nemohl jsem si nevšimnout, že mu nad jeho obtloustlým pozadím visí podivný zmuchlanec ledabyle zastrčené košile a gumy spodního prádla s nápisem Giorgino.

KOZÍ CHCANKY

Po drahné chvíli se Tóñi opět vynořil a s obřadným výrazem nesl na tácu dvě sklenice, které před nás vzápětí postavil.

„Dáme si dva steaky!“ poručil si děd.

„Bohužel nemáme.“

„Aha,“ zakabonil se senior. „Tak ten vepřovej tomahawk!“

„Taky nemáme,“ Tóñi obrátil oči v sloup. „To je obědové menu. Máme už jen rizotto s vepřovým.“

„Tak rizotto,“ usmál se důchodce spokojeně. Pak se chopil sklenice s kávou a zkoumavě si ji prohlížel: „To kafe je studený?“ mumlal překvapeně. „No, co je horko. Studený kafe bodne!“ prohlásil a pořádně se napil. Hned vzápětí se veškerý obsah jeho ústní dutiny vrátil na světlo boží v mocném gejzíru.

„Fuj! Ježišmarjá, co to je?“ utíral si nápoj z vousů.

„Co je dědo?“ ptal jsem se zděšeně.

Tóñi na okamžik zamrzl v pohybu a pak se pomalu vrátil k našemu stolu.

„Dědo, to je espresso s tonikem, to se teď pije. Je to trendy!“ vysvětloval jsem.

Děda praštil pěstí do stolu a mezi kuckáním nekompromisně zahlásil: „To je hnusný jak kozí chcanky!“ 

Tóñi si evidentně vzal negativní hodnocení svého nápoje osobně a zapotácel sebou, jako by se o něj pokoušely mdloby.

„Všechno je v pořádku!“ pokoušel jsem se uklidnit situaci. „Děda není zvyklý na kávu s tonikem. Můžete ním přinést normální espresso?“

„A pro mě s cukrem a s mlíkem!“ dodal stále kuckající důchodce.

To baristu ještě více vydráždilo: „Cukr?“ vyprskl opovržlivě. „Bílá smrt je v našem podniku přísně zakázána.“  Otočil se k nám zády a vydal se obsloužit jediného dalšího hosta, co seděl u stolu v rohu zahrádky, zádumčivě se skláněl nad knihou a pokuřoval.

„Co je to za zmrda?“ koulel očima důchodce.

„Dědo, prosim tě, nedělej ostudu.“ zapřísahal jsem seniora. „Kafe s tonikem je úplně normální věc. To se dnes pije, prostě takový hipsterský kafe.“

„Hipstr, co?“ odfrkl děd. „Ále, kluku,“ mávl rukou s despektem. „Co ty víš o tom, jak chutná pořádný kafe.“

„A co ty víš o tom, jak chutnaj kozí chcanky?“ opáčil jsem stejnou mincí.

„No,“ děd se podrbal na bradě. „Když jsem byl kdysi v Africe, tak…“

„Mlč dědo, nechci nic slyšet!“ v předtuše nechutné historky jsem dědovo vyprávění zarazil dříve, nežli by mě mohlo zkazit den a přivést mě k nevolnosti.“

SENIOR SI SLADÍ ŽIVOT

„Jak chceš, kluku.“ Pousmál se děd, pružně vstal a zamířil naproti přes ulici k okénku, kde postarší dáma prodávala točenou zmrzlinu. Zabředl s ní do bujarého rozhovoru, který se nesl až ke mně. Po pár minutách se vrátil, vytáhl z kapsy několik pytlíků cukru a ostentativně s nimi plácl na stůl.

Odměnou se mu stal vražený pohled Tóñiho, který se znovu vynořil ze svého kávového hájemství, aby dědovi přinesl espresso tentokrát bez tóňiku.  

„Dědo, a vždyť si vždycky říkal, že nesladíš!“

„To je pravda, přitakal senior. Ale to neplatí, když jsem zhulenej. A ty by sis z toho měl vzít příklad, juniore. Přeci si nenecháš diktovat, jestli si můžeš nebo nemůžeš osladit život, od tlustýho kafašisty.“

GASTROŠARÁDA

Netrvalo dlouho a pan espresso Tóñi se znovu vynořil. Obřadně nám nasázel talíře pod nos a při tom zamumlal: „Riso con filetto di maiale e piselli.“ Pak zmizel.

„No konečně!“ zaradoval se děd.

Mnou taky lomcoval pěknej hlad, takže jsme se do toho pustili. Jídlo mělo podobu rozteklého kydance rýže, na kterém se válely kusy masa a spousta zeleného hrášku.

„Batista Tóñi je evidentně fanda do luštěnin,“ poznamenal jsem.

„Jez, kluku, a nekecej. Musíme se pořádně nařáchnout“ umlčel mě senior. Stravovací optimismus mu vydržel do chvíle, než vložil první sousto do úst. „No fuj, porca miseria!“ vyjekl a vyplivl ho zpět na talíř.

Ochutnal jsem svou porci a záhy pochopil. Matlanina zanechávala na jazyku podivný chemický ocas.

„Ten mamlas tam snad nasypal tunu nějakýho umělýho dochucovadla, to se nedá žrát!“ pronesl děd svůj verdikt.  

Měl jsem pocit, že panu baristovi exploduje hlava, když jsme mu oznámili, že jídlo nebudeme zkonzumovat. Zamlžily se mu brýle, ale nakonec ze sebe jen vypravil ledovým tónem,: „Budete si přát účet?“

Drama vyeskalovalo až v přítomnost zástupce represivního aparátu v Českém krasu - Binga Huňadyho.
Drama vyeskalovalo až v přítomnost zástupce represivního aparátu v Českém krasu – Binga Huňadyho.

TÓÑIHO OFENZIVA

„Oni nás tady snad chtěj umořit hlady, juniore,“ ošíval se důchodce a netrpělivě vyhlížel nejlepšího baristu ve městě. Ten za chvíli přikvačil s účtem. Děda vytahoval peněženku, ale při pohledu na částku se zarazil: „Říkal jsem, že to jídlo vracíme!“ zakroutil hlavou.

„To není můj problém,“ odvětil Tóñi arogantně. „To jídlo je výtečné a bezvadné. Neměli jste si ho objednávat, když nemáte rádi rizoto. Navíc jste z něj už jedli, takže ho nemůžete vrátit.“

„Jen jsme ho ochutnali.“ pípl jsem na protest.

„Vaše chyba,“ pokrčil rameny neoblomný barista. „Neměli jste ho jíst, když ho nechcete.“

„No to si děláte legraci!“ vydechl jsem nevěřícně.

„V žádném případě. Zaplaťte a opusťte můj podnik.“ prohlásil barista a zlostně zatnul ruku v pěst.

Zdálo se, že sveřepý Tóñi nemíní uhnout ani o píď ze svého plánu vytáhnout z našich šrajtoflí nemalý obulus za svou nepoživatelnou šmakuládu a espresso tónik. Cloumala mnou směsice pocitů rozčarování, naštvanosti a bezradnosti. Uvědomoval jsem si, že měl de facto pravdu. Něco jsme z toho jídla ujedli, takže sotva si můžeme odejít bez zaplacení. Rezignovaně jsem si povzdychl a sáhl do bundy pro peněženku odhodlán ukončit tu prekérní situaci, jak nejrychleji to půjde.

DĚD VRACÍ ÚDER

„Juniore!“ odtušil děd důrazně. „Nech tu šrajtofli tam, kde je. Jestli ji vytáhneš, urazim ti hnátu!“

Pak se otočil směrem k našemu hostiteli: „Zaplatíme ti za pití, ale za gastro hnus nedostaneš ani korunu.“

„Co si myslíte? To je skandál. Objednali jste si, musíte zaplatit! Vy grázlové, vy barbaři!“ Tóñi se třásl vzteky a s posledním slovem jeho hlas přeskočil do hysterické fistule.

Děd se na to pobaveně ušklíbla a zkřížil ruce na hrudi: „Já musím akorát dvě věci, ty zdechlé bezobratlé protoplazmatické gastro želé. Platit daně a zemřít. Za tu tvou šmakuládu platit nebudu.“

„Co jste to řekl. Vy zloději!“ barista se nad děda výhružně nahnul, až mu nakynulý pupek visel nad dědovým obličejem.

„Slyšel jsi dobře, ty ostudný mlži!“ odtušil děda a rukou šťouchl do pupkáčova břicha, aby si zjednal osobní prostor. 

„Tak to uvidíme!“ zavřeštěl Tóñi a jako zkázanosná gatro koule se odvalil kamsi pryč do ulice.

KDYŽ O NĚCO JDE, VŽDYCKY SE SNAŽ VYHRÁT

„Dědo!“ loupl jsem po důchodci vyčítavým pohledem odhodlán postěžovat si, že nám svou tvrdohlavostí zkazí celý den.

„Už ani slovo, kluku!“ zarazil mě, než jsem stihl něco říct. „Už mě nebaví tě furt fackovat. Dej si facku sám!“

„Ale proč dědo? Vždyť to musíme zaplatit. To na sebe necháme zavolat policajty, nebo co?“

„Juniore,“ děda mě umlčel rázným gestem. „Pamatuj si, kdykoli jsi v životě v právu, a když jde o něco zásadního, vždycky se snaž vyhrát. Nikdy se nepodvol. Nikdy se nevzdej. Rozumíš?“

„No a co chceš dělat? Zdrhnout bez placení?“ kroutil jsem hlavou bezradně.

„To ne. Pokaždý se snaž najít chytrý řešení. Nikdy se ale nevzdej. Nikdy nedovol, aby se po tobě někdo vozil. Zvlášť ne takovej tlustej umaštěnec, jako je pan Tóni. To, že se v takových situacích budeš snažit vyhrát z tebe ve finále udělá v životě vítěze. A naopak, pokud budeš ustupovat, vzdávat se, necháš lidi, aby si z tebe dělali šaška, tak skončíš jako lůzr. Slib mi, že ode dneška už nikdy nebudeš ustupovat, ale vždycky se budeš snažit vyhrát. Slib mi to!“

Děda ten imperativ vůči mně vystřelil s takovou rozhodností doprovázenou upřeným pohledem, že mi nezbylo nic jiného než přisvědčit.

„Mám z tebe radost!“ Položil mi ruku na rameno a dodal už s úsměvem: „Samozřejmě, tim nemám na mysli, že se budeš účastnit nějakejch žabomyších válek. Když ti bába v Tescu před nose ukradne poslední banán, nebo když tě nějakej klaun v autě protroubí, vezmeš to s uvolněnym nadhledem. Když ale půjde o něco zásadního, důležitýho, co přímo ovlivňuje průběh tvýho života a tvou životní spokojenost, dotýká se tvejch názorů a hodnot, budeš stát jako skála. Jasný?“        

„Jasný!“

„Výborně!“ dědovi na tváři zahrál spokojený úsměv, načež obřadně prohlásil. „A teď, děd a vnuk, čelme společně náporu onoho odporného gastro teroristy a jeho pohostinskýmn šarádám! A kurva!“ zarazil se náhle a všiml jsem si, jak mu úsměv ztuhl na tváři. Vzápětí děd zesinal a pevně mi stiskl rameno: „Bingo Huňady!“ prohlásil opařeně.  

PŘEDSTAVITEL REPRESIVNÍHO APARÁTU

„Bingo co?“ opáčil jsem nechápavě.

„Major Huňáček alias Bingo Huňady! Lovec trampů a nudistů, legendární představitel represívního aparátu v Českém krasu.“ vydechl důchodce nevěřícně. „To je on!“

Sledoval jsem směr jeho pohledu a zahlédl Tóñiho, jak poskakuje po boku uniformovaného týpka razícího si testu davem směrem k nám.

„Ty znáš toho policajta?“

„No jasně, to je on! Komunistickej fízl, co tady lovil nudisty. Úplně si pamatuju, jak jsem před nim zdrhal nahej do štoly na Velký Americe.“ uchechtl se děd.

Pozorněji jsem se na policajta zadíval a prohlásil jsem: „To je nesmysl, dědo. Tomuhle cajtovi je tak kolem třicítky. Ten tě sotva moh nahánět někde na Americe, když jsi byl mladík. Ledaže by to byl…“ zamyslel jsem se.

„Bingo Huňady junior.“ doplnil mě.

SPRAVEDLNOST V ČESKÉM KRASU

Představitel represivního aparátu mezitím dorazil k našemu stolu. Opřel se rukou o slunečník a druhou si sundal čepici, čímž odhalil plešatějící temeno své hlavy. „Tak co se tu děje?“ otráveně supěl a ovíval si čepicí naducanou tvář pokrytou chmýřím řídce rostoucích tmavých vousů.

Epresso Tóñi ze sebe začal chrlit stížnosti doprovázené divokou gestikulací.

„Tóñi, Tóñi,“ zarazil ho Bingo Huňady hned v úvodu a otráveně si utíral zpocené čelo papírovým kapesníkem.  „Česky, prosim tě.“

„Dobše, dobše,“ zamumlal Tóñi. „No, oni pšišli, opjetnali, snětli a nezapaltili,“ lamentoval s výrazným přízvukem.

„Protože ta šmakuláda se nedá žrát,“ rozhodil rukama děd.

Policajt se zachmuřil a vrhl zkoumavý pohled na gastro kydanec na našich talířích.

Jeho autor mezitím tlačil dál svou fašistickou gastro agendu: „Tak fy jste zástupce zákona tady, tak sašiďte, ať zaplatí!“

„Tak pánové,“ rozkročil se před námi policejní orgán. „Co kdybychom to vyřešili v klidu. Tady pánovi zaplatíte, nemusíte mu nechávat tuzér. Vyřešte si to v klidu tady mezi sebou, ať se tim nemusíme zabývat. Nemám na to celej den.“

„V žádným případě.“ oponoval děd.

„Ježišmarjá!“ zakroutil Bingo otráveně hlavou.

UMĚLCOVO POZVÁNÍ

V ten moment naši konverzaci přerušil onen další host, co do té doby mlčky seděl u vedlejšího stolu. Zvedl svou rachitickou postavu na dlouhých nohách, přišoural se k Bingovi a zezadu mu poklepal na rameno, až se policajt překvapeně otočil: „Co je?“ štěkl nervózně.

„Promiňte, že vás ruším, pane kapitáne. Ale chtěl bych využít této příležitosti, když vás tu vidím, a jako jednoho z významných představitelů našeho města vás pozvat na vernisáž ke své výstavě, která se bude odehrávat tuto sobotu v galerii U ní. Čeká vás bohatý raut a vpravdě umělecké zážitky!“

Když Bingo zaslechl umělcovo servilní oslovení, poněkud zjihl. A jakmile zaznělo slovo „raut“, dokonce se pousmál: „No, proč ne. Trocha umění nezaškodí. A kde že se to bude konat?“

„V nové galerii U ní.“ vysvětloval umělec s vtíravým úsměvem.

„U koho?“ zamrkal policajt.

„No v nově otevřené galerii U ní.“

„Já vim, že v galerii, ale u koho?“ zamrkal Bingo nechápavě a pokračoval v tázání.

Umělec, již evidentně rozrušen, zalomil kostnatýma rukama ve vzduchu: „No, U nííííííííí!“ zařval hystericky. „Tak se ta galerie jmenuje. U níííííí! Proč to nikdo nechápe? Podívejte, tady máte pozvánku!“ vrazil policajtovi do ruky karton barevného papíru.

NUDISTICKÉ ROZJÍMÁNÍ

 „Nudistické rozjímání…“ přečetl Bingo název výstavy tónem, v němž se mísilo překvapení a pořádná porce despektu. „Takže nudistické rozjímání jo? Vy jste nudista?“ zkoumavě se zadíval na umělce.

„Já tedy osobně ne,“ ošíval se umělec. „Ale od jakživa mě zajímá umělecké ztvárnění nahého lidského těla. A již dlouho jsem chtěl zabřednouti do malby nahých křivek v plenéru, proto jsem oslovil několik členů zdejší nudistické komunity, aby mi stáli, tak říkajíc, modelem.“

„Aha,“ přitakal Bingo ledovým hlasem. „To jste vy?“ zaryl prstem do pozvánky tam, kde se vyjímal obraz obtloustlého člověka nápadně připomínající rysy obličeje i proporcemi postavy majitele podniku Espresso Tóñi.

Ten jen lapal po vzduchu a evidentně nebyl schopen ze sebe dostat jediné slovo.

„Ano,“ zastoupil ho umělec. „Toť slovutný Tóñi, nejlepší barista ve městě. Pane kapitáne, muž s vašim intelektem a cítěním jistě musí ocenit, jak jsem vystihl jeho nahou auru.“

„No to jistě,“ přisvědčil Bingo ještě ledovějším tónem. „A je vám známo, že vstup do takzvaného lomu Velká Amerika je přísně zakázán? Ptám se, protože vidím, že obraz byl evidentně namalovanej u tamního jezera.“

Na tento dotaz umělec nebyl umělec schopen odpovědět, pouze zahýkal cosi nesrozumitelného a zrychleně při tom mrkal.

„Tóñi, upřímně,“ ruka zákona se obrátila zpět k majiteli podniku, ale tentokrát její hlas zněl ještě mnohem méně přívětivě: „To tvoje jídlo se fakt nedá žrát. Já tu u tebe jedl jednou a sral jsem ještě dva dny jak o závod. Buď rád, že jsme na tebe nezavolali hygienu.“

Zatímco Tóñi s vyvalenýma očima zpracovával náhlý zvrat situace, Bingo se obrátil k nám a řekl: „Můžete jít.“

Děda s úsměvem hodil na stůl obnos za kávy. Zvedli jsme se a dali se na odchod.

Když jsme opustili obskurní gastro hájemství ještě jsem se ohlédl. Na zahrádce už zbyl jen rachitický umělec a pan majitel, který na malíře cosi řval a mlátil mu o hlavu meníčkem obsahující výčet jeho lokálních šmakulád.

„Vidíš, juniore!“ děda mi bodře položil ruku na rameno. „Vždycky si stůj za svým, když jsi v právu, a nakonec vyhraješ. Obzvlášť, když se tvým protivníkem stane bezobratlý mlž jako Espresso Tóñi.“

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *