Když se mamánek, mileniál vydá na výlet s dědečkem, pardálem ze starý školy, začnou se dít věci – od erotických eskapád s půvabnými dámami až po časoprostorové anomálie.

NOVÁ E-KNIHA!

Přečti si o trampotách mladýho mamánka, hodnýho beta kluka, co se vydává na cestu s nerudným seniorem ze starý školy. Čeká ho spousta lekcí ohledně toho, jak bejt pořádnej chlap, balit ženský a užívat stimulantů i života! A poté rovněž zážitky za hranicemi jeho představivosti. Chceš získat e-knihu jako jeden z prvních čtenářů Lovcova deníku v předprodeji za výhodnou cenu? Napiš mi email “Mám zájem o e-knihu” na info@lovcuvdenik.cz!

CESTOVÁNÍ SE SENIOREM

„Víš, dědečku, tak jsem si říkal, že bych si Kláru měl vzít. Prostě ji požádat o ruku. Taková krásná, chytrá a slušně vychovaná holka. Podobná dívka se mi znova nepoštěstí. Ani náhodou!“ prohlásil jsem a zamyšleně se podíval z okna, jako bych tam hledal nějakou odpověď.

Slunce střílelo paprsky mezi zelenými listy. Vlak se už delší dobu sunul skoro krokem. Lehce jsem přimhouřil oči a vychutnával si ten kaleidoskop dopadající na mou tvář skrz ušmudlané sklo. Zmocnila se mě nostalgie, kterou mám spojenou s cestováním po železnici.

Praotec sedící naproti mně zívl, protáhl se a posunul si na nose své velké sluneční brýle, co mu zakrývaly obličej od kníru až po ofinu.

„Klára. To je ta koc, cos jí vzal na první rande na slezinu politologickýho kroužku, ty jelito?“ zeptal se s kyselým úsměvem.

GARGANTUOVSKÁ VLAKVEDOUCÍ

Mou odpověď přerušilo rázné prásknutí dveřmi.

„Předložte jízdní doklady!“

Naklonil jsem se přes opěradlo a uviděl, jak si to k nám razí statná průvodčí. Na první pohled mě zaujaly její boky, tak nakynuté, že jí téměř znemožňovaly pohyb mezi sedadly. Uličkou se musela složitě probojovávat. Pomáhala si tak, že se chytala hřbetů sedaček a vůbec neřešila, že při tom dost nešetrně zavadila o hlavy dvou, tří cestujících.

„No, předně,“ zašermoval jsem ukazováčkem, „já jsem ji na schůzi politologického kroužku nevzal. Ona mi deset minut před začátkem rande napsala, že tam chce jít. Tak co jsem měl dělat?“ opáčil jsem defenzivně.

„Nediskutovat, chytit jí za prdel a odtáhnout do baru nebo kavárny, ty koumáku! To by fungovalo nejlíp!“ ozřejmil děd svou nekompromisní teorii. „Pak ji omámit směsí erotickejch keců, poézie a chlastu a následně ji rázně ošukat! Politologickej kroužek!“ odfrkl skepticky.  „Co jste tam sakra dělali? Vedli žhavý politologický diskuse?“

„Náhodou jsem na ni udělal dojem znalostí Platonova pojetí demokra…“

„Ale, kuš!“ stařec mě přerušil nevrlým máchnutím ruky. Posunul si brýle zpět na kořen nosu a jal se pokračovat v přerušeném spánku.

Znovu jsem zabředl do snění. Vzpomínal jsem na Kláru, na její krásný obličej, světlé vlasy a půvabné pohyby a mimiku, když se smála nebo se rozčilovala během našich diskusí o politice.

„Jízdenky!“ zaburácelo zlověstně nad mou hlavou. S příchodem vlakvedoucí se v kupé zešeřilo a já si před ní připadal jak zakrslý Frodo na úpatí Hory osudu.

„Kde jsou jízdenky?“ rezonovalo mi v hlavě zděšeně.

Nepovažuji se za úplně praktického muže a při cestování mě při určitých situacích jímá panika. „Kde jsou jízdenky? V kapse košile? Ne. V kapsách u kalhot? V kabátu? Ne, ne, ne!“ vrtěl jsem sebou na sedadle, jak jsem zmateně prohmatával všechny záhyby svého oblečení.

„Vy ste jak můj krysařík, když chytí blechu!“ glosovala průvodčí mé marné hledání.

„Jasně, jsou v batohu!“ zvolal jsem s úlevou a rychle vstal, abychom náhodou nebyli obviněni z ničemného černopasažérství.  

„Vejlet na Karlštejn, jo?“ zafuněla a v kožních záhybech nad třemi bradami vykouzlila úsměv.

„Ano, jedeme se s dědečkem podívat na hrad,“ odvětil jsem.

„No, tak si užijte ten výšlap. Ten vozejk je váš?“ kývla hlavou směrem k prostoru pro bicykly, kde jsem nechal složený dědečkův invalidní vozík.

„Ano!“

„Se zapotíte,“ uchechtla se, vrátila mi jízdenky a chystala se pokračovat ve svém epickém brodění mezi sedadly.

NEKOMPROMISNÍ FACKA VOL. 1

Poděkoval jsem a otočil se k držáku na zavazadla, abych jízdenky uložil zpět do batohu. Vzduch vagónu náhle prořízlo plesknutí. Tak hlasité, že jasně přehlušilo tlumené drncání podvozku vlaku i hovor několika cestujících.

Zvědavě jsem se otočil ke zdroji toho zvláštního akustického jevu. Než jsem ale mohl cokoli zjistit, jakási neznámá síla mě udeřila naplocho do tváře. Můj obličej byl smeten nekompromisním tsunami kinetické energie, které mě posadilo zpátky na zadek tak prudce, že jsem se ještě praštil o opěradlo do zátylku.

Zmohl jsem se jen na plačtivé zakvičení: „Jaaauuu!“ a zaraženě jsem si rukou ohmatával zhmožděnou líci. Oči na nějakou dobu zakryla opona rudých hvězdiček. Uprostřed ní postupně vykvetla silueta vlakové vedoucí, co mi právě uštědřila monumentální facku.

„Chlípný prasáku!“ vyprskla na mou adresu to strašné obvinění.

„Co, co se děje? Já jsem nic neudělal!“ žvatlal jsem zmateně.

„To se dělá, plácat dámy přes zadek, ty chlíváku?“ tepala mé mravy.

„No, chápu, že jste mladík, co má rád elegantní dámy, které je za co chytit!“ dodala už poněkud smířlivěji. Na moment jsem měl dokonce pocit, že se v jejím pohledu mihl záblesk zájmu nebo dokonce sympatií. „Ale tohle se nedělá!“ zakmitala výchovně ukazováčkem.

Pak se otočila a vydala se zpět na kontrolu svého vlakového království. Svým gigantickým pozadím, díky němuž jsem utrpěl tu ponižující, kataklyzmatickou facku, vrtěla ještě víc než předtím.    

S rukou na rozpálené tváři jsem se tázavě otočil na svého spolucestujícího: „Viděl jsi to, dědečku? Co to mělo být? Já to nechápu!“

Děd si protáhl ruce, jak to dělá spáč po příjemném probuzení.

„No, kde jsme to skončili? Cos to říkal naposled?“ zeptal se mě s úsměvem a mé zraněné tváři a egu nevěnoval jakoukoli pozornost.

„No, já,“ pokračoval jsem trochu rozpačitě. „Říkal jsem, že do toho praštím a vezmu si Kláru!“ Kapesníkem jsem si utíral slzy, co mi vyhrkly následkem zhmoždění obličeje.

„Aha, a proč?“

„Když si ji nevezmu, tak mi ji někdo přebere. Viděl jsi, jak je krásná!“

„No, viděl, viděl. Pěkná prcina,“ pomlaskával senior gurmánsky.

„Ale, dědečku!“ vypískl jsem pohoršeně a vzpomněl si, jak moje milá nenávidí takovéto sexistické výrazivo. „Takhle nemůžeš o Kláře mluvit!“

„Promiň, promiň,“ položil mi ruku smířlivě na rameno, „chtěl jsem prostě říct, že je to prostě dobrá kunda!“ zazubil se lišácky. (Dědeček je pyšný na svůj udržovaný chrup). „A ty si myslíš, že když si ji vezmeš, tak ji máš navždycky?“

„No, já …,“ zakoktal jsem.

„Já jen, že rozvodem končí každý druhý manželství. Chlapi, co ženský žádaj o ruku jen proto, že se bojej konkurence, která by jim náhodou mohla lízt na dvorek, jsou u mě mamlasové!“ podotkl.

Reagoval jsem mlčením.

NEKOMPROMISNÍ FACKA VOL. 2

A jak vám to klape v posteli?“ pokračoval děd za chvíli ve svém šťourání.

Když jsem zaslechl ten dotaz, cítil sem, že se mi do obličeje hrne krev. „No, já, víš…“

„No, co?“ všiml jsem si, jak mu cuká pravý koutek. „Z tebe to leze, jak z chlupatý deky, kluku! Tak jak vám to jde sakra v pelechu?“

„Není to špatný.“

„Takže to není žádná hitparáda, jestli to dobře chápu,“ zavrtěl hlavou skepticky.

„Víš, ona Klára trpí vaginální suchostí, takže to je trochu problém. Vlastně jsme ještě pořádně neměli sex. Spíš takové orální pokusy,“ přiznal jsem barvu.

„Idiote!“ než jsem stačil cokoli dodat na svou obranu, na tváři přistála druhá facka.

„Jaaauuuu!“ zařval jsem. „Proč, dědečku?“

„Neser mě, kluku!“ bodl do mě ukazováčkem důchodce a dál mi četl levity. „Chceš si vzít holku, se kterou jsi ještě pořádně nešukal! A navíc se kterou trávíš čas jen diskusí o politologii a nějakejma orálníma kejklema. A to všechno, protože se klepeš, že ti jí někdo přebere! Fakt mě neser. Jseš ostuda všech chlapů!“

Všiml jsem si, že naše fackovací extempore vyvolalo rozpačitou pozornost u ostatních cestujících, a tak jsem nemínil rozhněvaného děda už jakkoli dráždit. Jen jsem tiše seděl a masíroval si zraněnou tvář. Zmocnila se mě trudná nálada: „To nám ten výlet pěkně začíná!“

Chceš získat e-knihu v předprodeji za výhodnou cenu? Napiš mi email “Mám zájem o e-knihu” na info@lovcuvdenik.cz!

POKRAČOVÁNÍ SI PŘEČTI TADY

Dotazy: info@lovcuvdenik.cz